rybník Strž

Vysokopecní huť ve Staré Huti, existující téměř 250 let na bývalém dobříšském velkostatku, patřila k mnoha hutním závodům, provozovaným na železářském Podbrdsku feudálními podnikateli. Díky včasnému přechodu z hutní na zpracovatelskou výrobu přežila zánik starého dřevouhelného železářství i feudálních výrobních vztahů a udržela se v provozu až do 2. světové války.

Vlastníci dobříšského panství Mansfeldové vystavěli železárnu v r. 1674 pod hrází Huťského rybníka, v době příznivé pro rozvoj hutnictví, vyvolané třicetiletou válkou a potřebou železa pro obnovu zničené země. Tehdy sestávala jen z vysoké pece a dvou zkujňovacích hamrů. Starou Hutí byla nazvána poté, co šlechtičtí majitelé po r. 1714 zřídili další huť v Obecnici u Příbrami.

Do dějin českého železářství vstoupila Stará Huť v r. 1840 svou rannou snahou o zavedení pudlování a válcování, byť ne právě úspěšnou. Dobou rozvoje Staré Huti bylo 19. století. Vedle zmodernizované vysoké pece, vybavené soudobou technikou, patřily k železárnám čtyři hamry, rozmístěné po proudu zdejších potoků a říčky Kocáby. U vysoké pece byly zřízeny kuplovny k tavení kvalitní litiny a postavena strojírna k obrábění odlitků a stavbě dmychadel, parních strojů, důlních aj. zařízení. Závod byl koncem 70. let doplněn o smaltovnu litinového zboží, jehož výroba tehdy prodělávala konjunkturu. V r. 1890 pracovalo v železárnách 372 osob.

Hutní vysokopecní provoz byl zastaven v r. 1910, slévárenskou a strojírenskou produkci si však závod ještě po několik desetiletí udržel. V roce 1921 byla zavedena rozsáhlá výroba cihel ze strusky, jíž se za staletí nahromadilo v huti obrovské množství. Cihly měly charakteristickou šedočernou barvu a najdeme je i v ohradní zdi Památníku Karla Čapka.

Na pozemku dnešního Památníku Karla Čapka byl nejprve hamr ke zkujňování surového železa, postavený r. 1768 jako čtvrtý svého druhu ve Staré Huti. Protože byl nejvýše po vodě, vžil se pro něj název První, ale i Stržský či Josefodol, podle jména přilehlého rybníka a údolí pod ním.

Tato část železárny se stala místem odvážného úsilí o zavedení nejnovější hutní technologie, jež však nebylo korunováno úspěchem a přineslo značné ztráty. Šlo o výstavbu pudlovny s válcovnou, první na Podbrdsku, jež měla zrychlit a zlevnit zkujňování železa a z něj vyráběných plechů a tyčí, do té doby kovaných v hamrech. Poté, co byla válcovna v r.1840 dokončena, se ukázalo, že vodní tok je k pohonu stolic slabý a zařízení není provozuschopné. Za patronace anglických odborníků (odkud nová technologie přicházela), bylo doporučeno postavit na Strži novou válcovnu hnanou parním strojem. Úkolu se ujal majitel známé pražské strojírny E. Thomas a do roka vyprojektoval, dodal a zprovoznil nové zařízení s pěti stolicemi. Pohon válcovny parním strojem byl první v Čechách. Projevilo se však, že provoz pudlovacích pecí a parního stroje je vlivem drahého dřevěného uhlí neúnosný. Proto byla válcovna přesunuta do jiné Colloredo-Mansfeldské železárny v Obecnici, jež měla k dispozici kamenné uhlí. Ani zde však pudlovna s válcovnou neuspěla, neboť tamější vysoká pec nedokázala držet krok s výkonnou moderní technikou a tak byl celý podnik s velkým prodělkem v r. 1848 zrušen.

Objekt pudlovny a válcovny byl poté přestavěn na strojírnu, provozovanou ve spolupráci s dalším protagonistou průmyslové revoluce, pražským továrníkem C. F. Breitfeldem. V roce 1890 strojírna vyhořela a byla obnovena v železárně ve Staré Huti. Trosky na Strži byly rozebrány na stavební materiál. Zbyly jen správní, obytné a hospodářské budovy, odpovídající dnešnímu stavu.

Nacházíme se na hrázi rybníka Strž. Ten je nejníže položený na kaskádě dalších tří velkých vzájemně propojených vodních nádrží.V 50. letech 17. století stával pod jeho hrází mlýn. Později byl mlýn přestavěn na hamr, kde se zpracovávalo surové železo ze starohuťských železáren. Odtoku rybníka Strž bylo využito k postupnému vybudování dalších hamrů. Tolik k historii. A teď něco k rybníkům samotným. Věděli byste, jak takový rybník vzniká? Ač se to na první pohled nezdá, rybník není dílem přírody, ale člověka. Jde o tzv. umělý ekosystém, ale i ten může být velmi rozmanitý.Často se stává, že jsou rybníky nadměrně obohacené živinami a voda zarůstá sinicemi. O rybníky je třeba na rozdíl od jezer pečovat, odbahňovat je, letnit nebo zimovat (tj. vypouštět na dané období) a provádět výlovy ryb. Nejčastější rybou vysazovanou do rybníků je kapr. Kapra obecného (Cyprinus carpio) všichni dobře známe ze Štědrovečerní večeře, ale není to jediný známý druh. Bylo vyšlechtěno několik různých forem včetně okrasného japonského kapra koi. Ten se od kapra obecného liší jak výrazným zbarvením, tak i náročností na chov.

Na rybníce pravidelně hnízdí potápka roháč a v jeho bahnitém dně žije škeble rybniční. Můžete zde také pozorovat ondatru pižmovou, která pochází ze Severní Ameriky a roku 1905 bylo několik párů vysazeno v okolí Dobříše. Odtud se postupně rozšířila do celé Evropy.Večer můžete nad hladinou rybníka zastihnout několik druhů netopýrů (velký, vodní, hvízdavý, rezavý). Na břehu rybníka kvete výraznými květy kosatec žlutý. Stezka pokračuje doleva kolem zdi na louku. Na konci louky můžete odbočit na kratší trasu a vrátit se přes lávku k výchozí tabuli, nebo jít dále po delší trase vpravo do lesa. V lese roste jedle douglaska (Pseudotsuga), dub letní (quercus robur), z rostlin pak orsej jarní či plicník lékařský (Pulmonaria officinalis). U cesty si pilní mravenci vystavěli mraveniště. Zastavte se u něj a pořádně si ho prohlédněte. V pracovních listech o něm bude určitě zmínka.