Černá jedle

Prosba lesa
Člověče,
jsem teplo Tvého příbytku
za studených zimních nocí,
jsem přátelský stín,
když pálí letní slunce,
jsem krov Tvého domu,
deska Tvého stolu,
jsem lůžko, ve kterém spíš
a dřevo, z něhož stavíš své lodě,
jsem násadou Tvé motyky,
jsem dřevo Tvé kolébky i Tvé rakve,
jsem květ dobra a krásy,
Vyslyš mou prosbu –
– opatruj mne a chraň i pro budoucí věky.

Je to zvláštní: máme státní hymnu, která s důrazem trochu naivním, ale něžným opěvuje tento zemský ráj, kde hučí bory po skalinách, voda šumí po lučinách, v sadě skví se jara květ,- snad každý z nás trochu zjihne, když tato slova slyší; ale vždyť je to přímo výsměch naší státní hymně, když necháme devastovat bory, vylámat skaliny a vyplenit květ vzácný jako zlaté kapradí, květ unikátních přírodních rezervací! Vždyť to je, jako bychom balili buřty do listů Vyšehradského kodexu nebo dláždili ulice kameny vylámanými z Baziliky svatého Jiří! Přírodní historie našich krajin je stejně památná jako kterákoliv veliká památka historická; před dějinami národa byly tu dějiny geologických a geobotanických period; před vší slávou lidskou byla tu sláva sil přírodních. Ochrana vzácných přírodních památek není otázka sentimentality, nýbrž povinné úcty; tyto památky, ať je to prastarý strom, předvěký porost nebo vzácný geologický útvar, nám představují něco ctihodnějšího než podnikatelský zájem pana Petra nebo pana Capla.

Líbila se vám hra mezi smrky? Nepřišlo vám divné, kde se v lese vzalo tolik jehličnanů rostoucích jeden vedle druhého v hustých řadách? Tento uměle vysázený stromový útvar se nazývá smrková monokultura. Existují monokultury přirozené a umělé. Přirozené monokultury se vyskytují v přírodě tehdy, pokud některý druh získá výraznou konkurenční výhodu a ovládne daný ekosystém. Umělé monokultury jsou vytvářeny člověkem, neboť cílem lidského hospodaření je zpravidla pěstování jednoho druhu. Pak se o něj snáze pečuje. Největší část českých lesů dnes tvoří umělé smrkové monokultury. Proč právě smrk? Má spoustu hospodářsky využitelných vlastností. Smrk ztepilý (Picea abies) roste velmi rychle, jeho dřevo je lehké, pružné a pevné, snadno opracovatelné. Využívá se k výrobě papíru, ve stavebnictví, při výrobě nábytku a hudebních nástrojů. Stromy se vysazují blízko u sebe, aby měly málo místa a zamezilo se tak růstu postranních větví. Ty zanechávají suky, čímž znehodnocují dřevo. Ne nadarmo je smrk ztepilý naše nejvýznamnější hospodářská dřevina. Jeho vysazování s sebou ale přináší řadu problémů. Hned na začátku je to jeho přirozený výskyt. Smrk ztepilý je přizpůsobený chladu a velkému množství srážek. Pěstování v nepřirozeně teplých nebo suchých podmínkách jej činí více náchylným na škůdce a prudké výkyvy počasí. Vzhledem k tomu, že jeho kořenový systém je talířovitý, není odolný vůči silným větrům a snadno se vyvrací. Oproti tomu duby, buky a jedle, které přirozeně do naší krajiny patří, mají kořenový systém daleko hlubší a jsou proto odolnější. Smrk by na našem území bez přispění člověka tvořil pouze 11% lesů, převážně v horách. Kvůli jeho mělkým kořenům se zvyšuje riziko eroze půdy. Zároveň vyčerpává živiny z půdního horizontu. To znamená, že bere živiny těm rostlinám, jejichž kořeny dosahují jen pár desítek centimetrů pod povrch, jako jsou lesní byliny, trávy a keře. Smrk má také nižší schopnost zadržovat srážkovou vodu. To zapříčiňuje vyšší riziko povodní. Dalším problémem je degradace lesní půdy. Smrkové jehličí poté, co spadne na zem a začne tlít, okyseluje půdu. Tím mění její chemické složení. Problém není pouze s lesní florou, ale také faunou. Jako jsou některá zvířata vázána na ekosystém mokřad či luk, jsou stejně tak jiná vázána na listnaté a smíšené lesy. Upřednostňováním smrkových monokultur přichází řada druhů zvířat a rostlin o svůj přirozený domov. To zase vede ke snižování biodiverzity. Jak je vidět, smrk ztepilý, v takovém množství v jakém je vysazován, do naší krajiny nepatří.

Ale aby nebyla řeč jen o stromech. V okolních lesích rostou za příhodných podmínek houby. Chodil sem na ně i Karel Čapek a jeho přátelé. Protože uměl dobře fotografovat, jednou si zvláště velký úlovek i zvěčnil. A také ho zaujala krása jedovaté muchomůrky.

V okolí na řádně prosluněných místech se může vyskytovat zmije obecná (Vipera berus). Nemusíte se bát. Vidět zmiji je vzácnost. Žádá si to notnou dávku štěstí. Zmije,stejně jako ostatní hadi, velice dobře vnímá otřesy půdy. Velmi rychle zaregistruje blížící se kroky a schová se. Vy se ale nikam neschovávejte a směle se kochejte okolím. Než se vydáte na další putování po naučné stezce, zeptejte se Dášeňky, jestli tu pro vás nemá něco připraveného. Takovéhle pěkné místo ke hře přímo vybízí.