Zájezek

Na potoce jsou dosud patrné zbytky náhonu Třetího hamru, zvaného také Prostřední nebo Zájezek, podle stejnojmenného rybníka nad ním, jenž byl zásobárnou energie pro vodní kola hamru. První zmínky o hamru jsou ze začátku 18. století, poslední z r. 1878, kdy byl spolu s Druhým hamrem zrušen. V té době už nemohly hutní hamry konkurovat modernějším způsobům výroby kujného železa a jejich čas se naplnil.

Základním zařízením hamrů byly vodním kolem hnaný buchar a výheň s měchy, hnanými dalším vodním kolem. Samotný buchar, který dal hamru jméno, se vyskytoval ve dvou konstrukčních typech a to jako hamr nadhazovací a chvostový. Nadhazovací kladiva se používala pro těžkou práci při výrobě kujného železa, chvostová se osvědčila spíše v cánhamrech na hřebíkářské železo, a především v hamrech nářaďových. Spotřebovala však více vody, než kladiva nadhazovací. Výhně byly buď zkujňovací (v hutních tyčových hamrech) nebo ohřívací (v cánhamrech nebo hamrech na výrobu zboží). Měchy byly kožené (mazaly se sádlem), od poloviny 17. století hrotité celodřevěné a od 19. století i dřevěné truhlové s pístem čtvercového průřezu. Největší vodní kolo hnalo vždy buchar, menší měchy a třetí, nejmenší pak mohutný pískovcový brus (v hamrech na výrobu zboží). V českých hamrech, stojících zpravidla na menších tocích, byla vodní kola na svrchní vodu, dřevěná, o výkonu asi 4-6 koňských sil (do 5 kW).

Dnes tu můžete vidět biotop neboli stanoviště, pro které je specifický výskyt rostlin a živočichů vyžadujících ke své existenci území nasycovaná spodní vodou. Říkáme mu mokřad. Tvoří přechod mezi suchozemským a vodním ekosystémem. Jmenujme si několik typů: bažiny, tůně, rašeliniště, slatiniště, lužní louky a lužní lesy. Mokřady představují přirozenou zásobárnu vody v krajině, zadržují vodu při silných deštích a tím chrání krajinu před záplavami, jsou přirozeným prostředím celé řadě organizmů. Mokřady patří mezi tři biotopy s největší biologickou aktivitou hned po deštných pralesech a korálových útesech. Bohužel, těchto důležitých biotopů v posledních letech výrazně ubývá. Pro tento ekosystém je typické, že se zde daří různým obojživelníkům. Žijí zde například rosnička zelená, skokan hnědý, skokan skřehotavý a ropucha obecná. Skoro všichni obojživelníci jsou u nás zákonem chráněni. Výskyt obojživelníků sem přitahuje užovku obojkovou, která je loví. U vody rostoucí rákos je v dnešní době rozšířen po celém světě na březích tekoucích i stojatých vod, v bažinách a vodních příkopech. U nás roste pouze jeden druh – rákos obecný (Phragmites australis).

Vpravo od tabule je velký smrk. Nezapomeňte se informovat u Dášenky, určitě tu pro vás má nějakou pěknou hru. Pak se vydejte podél potůčku dále. Cestou můžete potkat malého hlodavce norníka rudého. Stezka pokračuje nahoru do mírného kopce. O kus dál vlevo je vysázená hustá smrková monokultura. Dášenka tu bude mít jistě něco připraveného. Následuje rozcestí, na kterém se vydejte doleva, bude vás tam čekat další tabule.

Rosnička zelená (Hyla hyla) je velká 48 mm. Hmotnost samečků okolo 8–9 g, samiček 11 g. Má sytě světlezelené tělo s tmavším proužkem vedoucím od nosního otvoru přes oko až na konec trupu, kde je zakončen kličkou. Břišní část má šedavě žlutou, mírně skvrnitou. Zorničky očí jsou oválné. Rosnička je schopná měnit barvu svého těla na hnědavou, tmavošedou, olivově zelenou či okrovou. Má štíhlé končetiny s drobnými přísavkami, které jí umožňují dobře šplhat.

Skokan hnědý (Rana temporaria) dorůstá do velikosti 8–12 cm. Hlava je krátká, ale široká. Končetiny jsou poměrně krátké. Vnitřní patní hrbol (na zadních nohou) je malý, nízký a měkký. Na hřbetu můžeme najít dvě kožní lišty. Zbarvení skokana hnědého je velmi proměnlivé a ovlivněné ročním obdobím a momentální životní fází. Zahrnuje všechny odstíny hnědé, žlutohnědé i okrové, červenohnědé, černošedé, zelenohnědé nebo zelenočerné. Zpravidla se na hřbetu vyskytují také černé skvrny, které jsou nahodile uspořádány. V zátylku se často vyskytuje skvrna ve tvaru obráceného písmena V. Zadní končetiny jsou většinou příčně pruhované. Břicho může být skvrnité.

Ropucha obecná (Bufo bufo) dosahuje délky až 12 cm. Má hustě bradavičnatou kůži, barvou od šedohnědé po narezavělou. Spodní stranu těla má šedožlutou. Za očima mají ropuchy dosti velké příušní jedové žlázy, parotidy, které vylučují ostrý dráždivý sekret. Ropucha tak odrazuje predátory. Oči má zlatavé s oválnou zorničkou. Ve vodě se zdržuje jen zjara v době páření. Ve srovnání s ostatními žábami, zejména skokany, se pohybuje pomaleji a těžkopádněji. Velké množství ropuch a dalších obojživelníků zahyne každoročně pod koly automobilů při jarní migraci k vodním zdrojům.

Skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae, Rana lessonae), někdy také skokan menší, je nejmenší z tzv. zelených skokanů. Tělo dosahuje délky 4-5 cm, vzácně až 9 cm. Zadní nohy jsou kratší a neumožňují mu daleké skoky. Zbarvení hřbetu přechází od světle zelené až po sytou. Středem hřbetu prochází pruh, který může být světlejší než okolí. Můžete ho lehce zaměnit se skokanem zeleným či skřehotavým. Tyto druhy se mezi sebou kříží.