IV. hamr

Hamr je mechanizovaná kovárna s buchary hnanými vodními koly. V českém železářství se objevil nejpozději na začátku 14. století a zůstal jeho součástí téměř 600 let. V 19. století existovaly při Staré Huti čtyři hamry, pojmenované podle svého pořadí nebo polohy na zdejších potocích a řece Kocábě.

Úlohou hutních hamrů bylo zkujňovat surové železo, produkované dřevouhelnou vysokou peci, které je sice slévatelné, ale neschopné kovářského zpracování. Měly tedy funkci dnešní ocelárny. K jedné vysoké peci příslušely zpravidla dva hamry se dvěma zkujňovacími výhněmi a dvěma buchary. Přetavením ve výhni se křehkému surovému železu odejmuly nežádoucí příměsi, zvláště uhlík, a pak se již tvárné železo prokovalo pod bucharem. Produktem byl polotovar zvaný dejl, který se dále kováním zpracovával na tyčovinu různých průřezů a velikostí. Proto se zkujňovací hamry nazývají také tyčové.

Podle druhu výrobků se rozlišovaly hamry tyčové (hrubé polotovary), cánhamry (jemnější tyčovina pro výrobu hřebíků, obručí, mříží aj.), plechhamry (plech se až do nástupu válcovací techniky koval) a další. Konečným produktem hutních hamrů bylo tedy železo v obchodních tvarech, určené k dalšímu zpracování. Některé hamry vyráběly i zboží hromadně potřeby, zvláště nářadí pro polní a lesní práce. Tyto tzv. nářaďové hamry existovaly i mimo strukturu hutní výroby.

U jedné zkujňovací výhně a kovacího bucharu byly ve 12 hodinové směně zaměstnány čtyři osoby, řízené hamerním mistrem – šmelcíř, hamršmíd, pomocník a konštýř, jehož úkolem bylo polévat žhavé železo vodou, aby se zbavilo okují. O palivo se staral kůlmistr - měřič a skladník dřevěného uhlí. Hamerníci, stejně jako jiní odborní zaměstnanci v huti, příslušeli do sféry horního řádu a za feudalismu byli osobně svobodní. Pracovali za mzdu a nepodléhali robotní povinnosti.

Stroje v hamrech a jejich součásti i nářadí měly pestré názvosloví, vycházející z českého a německého jazyka. Např. kleště byly vyhřívací, šerblové, štauchové, radliční, dejlové, hamerní, šínové, holové, štukové, radliční, obrtlíkové aj. Stejné to bylo i u dalších výrobních pomůcek.

Úloha hutních hamrů skončila s nástupem průmyslové revoluce, kdy se zkujňování surového a zpracování kujného železa ujaly modernější výrobní metody. To byl případ i všech hamrů ve Staré Huti, jejichž éra se na konci 19. století uzavřela.

Čtvrtý hamr na říčce Kocábě, zvaný také Dolejší, byl od železárny s vysokou pecí nejvzdálenější. Na svém místě je doložen od začátku 18. století. V provozu se udržel nejdéle ze všech starohuťských hamrů, až do 90. let 19. století. To už ale nebyl zkujňovacím a tyčovým hamrem, ale jen mechanizovanou kovárnou pro zpracovávání železného odpadu z hutě. Při hamru vzniklo osídlení s hospodářskými budovami a chalupou, jež zůstala obydlená až do 50. let 20. století. V r. 1959 byla stržena a zbytky staveb propadly zkáze.

Člověk působí na krajinu již od nepaměti, podrobuje si ji a v posledních stoletích silně přetváří. Podařilo se mu vytvořit ve svých sídlech přírodě velmi odlišné prostředí. Řada druhů, rostlin a živočichů se i těmto podmínkám přizpůsobila, těm se říká tzv. synantropní druhy (druhy doprovázející člověka). Dobrým příkladem jsou vlaštovky nebo rorýsi. I rozsáhlé změny v krajině však nemusí být nevratné a po dostatečně dlouhé době důkazy o lidské činnosti mizí. Právě zde, v údolí řeky Kocáby, můžeme nalézt řadu skrytých upomínek na rozsáhlou intenzivní průmyslovou činnost v 19. století. V minulosti bylo údolí významně využíváno pro hutní průmysl, stálo zde několik mlýnů a voda Kocáby byla svedena do náhonů pro četná mlýnská kola. Po úpadku tohoto průmyslu byla technická zařízení postupně opuštěna, dřevěné krovy budov zetlely, obvodové zdi budov se pomalu zřítily a rozdrolily. V dnešní krajině můžeme po těchto starých stavbách najít již jen obvodové zídky a několik nebezpečných studní. Na intenzivní využívání krajiny člověkem v minulosti ukazuje i výskyt některých rostlin, které původně rostly v zahradách a zahrádkách a podařilo se jim dosud přežít – z bylin jmenujme narcisy nebo brčály barvínky, ze stromů často staré ovocné dřeviny – jabloně, třešně. Dvory po opuštění kolonizovaly kopřivy dvoudomé (Urtica dioica), merlíky (Chenopodium), později bezy černé (Sambucus nigra), břízy bělokoré (Betula pendula), slivoně trnky (Prunus spinosa) nebo růže šípkové (Rosa canina). Tomuto procesu zarůstání se říká sukcese. Co to ale přesně je? Sukcese je ekologický termín označující změny společenstev, která procházejí vývojem od tzv. pionýrských společenstev až do závěrečného vývojového stupně, kterým je klimax – nejstabilnější společenstvo. Toto společenstvo se vyznačuje velkou druhovou pestrostí, složitými potravními řetězci a silnou odolností vůči rušivým vlivům. Typickými klimaxovými společenstvy jsou v našich zeměpisných šířkách lesy. Jak celý proces růstání krajiny vlastně probíhá? Opuštěné louky a pastviny postupně zarostou vysokými křovinami. V jejich porostu se vytvoří životní prostor pro semenáčky stromů, které nakonec keře většinou přerostou a postupně tak vznikne les. Na zarůstání krajiny existují různé pohledy. Jeden argument zní, že sukcese je přirozený jev, protože převládající vegetací na území střední Evropy by byl bez vlivu člověka les. Z tohoto pohledu druhy, které vlivem sukcese z krajiny vymizí, sem víceméně nepatří a není proto nezbytně nutné je ochraňovat. Jiný argument ale tvrdí, že člověk již krajinu ovlivnil natolik, že je nutné ochraňovat i druhy, které u nás sukcesi podléhají.

Z předchozích tabulí již víme, že invazní rostlinou je na příklad trnovník akát. Ale co to vlastně znamená? Invazní druh je druh na daném území nepůvodní, který se zde nekontrolovatelně šíří, přičemž agresivně vytlačuje původní druhy. To vede k rozsáhlým ekologickým škodám a potlačení či likvidaci mnoha původních druhů. Mezi invazní druhy se tedy nepočítají pouze rostliny, ale i živočichové a mikroorganismy způsobující choroby. V České republice je registrováno celkem 90 druhů, které zde považujeme za invazní. Nejznámější a nejnebezpečnější rostlinnou invazí na našem území, která se šíří skutečně masivně a ohrožuje celé ekosystémy, je invaze bolševníku velkolepého. Proč tedy vůbec k zavlečení invazních druhů dochází? Hlavním důvodem byla kolonizace nových území Evropany. Mnohé druhy byly zavlečeny do nových oblastí jako okrasné rostliny, zemědělské plodiny, trávy pastvin nebo jen čistě náhodně transportem. A pak že náhoda nehraje v historii roli. Pokud se chcete dozvědět něco více o nedávné historii tohoto místa, vydejte se do kopce na dobrodružnou stezku. Cestu zatím není možné projít jako okruh a budete se jí i vracet zpět k této tabuli.
Odtud pak pokračuje cesta dál.