Mědihamr

Mlýn Plechhamr byl dávným cílem výletníků z okolí a také z Dobříše, Mníšku i Prahy. Už od konce 19. stol. se zde konaly koncerty dechových kapel z okolních vesnic, taneční zábavy, hrálo se ochotnické divadlo, podávalo se občerstvení – domácí chléb s máslem, později domácí masné výrobky, čepovalo se pivo. Výlety k Plechahmru byly velmi oblíbené ještě ve dvacátých letech minulého století. Často zde hrála knížecí kapela starohuťských železáren a kapela pana Synka ze Staré Huti. Okrašlovací spolky spolu s ochotnickými soubory a sbory dobrovolných hasičů z okolí zde pořádaly přírodní divadla. Starohuťští ochotníci tu nejčastěji hráli představení „Z českých mlýnů“.

V noci 16. září 1931 stavby Plechhamru vyhořely. Při vyšetřování bylo prokázáno úmyslné zapálení místnímu hajnému. Stavby už nebyly obnoveny a po protržení neudržované hráze rybníka v zimě 1940–1941 celé místo pustlo. Za války v letech 1943 a 1944 zde byla v bývalém dvoře mlýna opět sehrána ochotnická představení divadelníky ze Staré Huti. Od poloviny šedesátých let 20. stol. se bývalý Plechhamr stal součástí vojenského výcvikového prostoru. Zbytek hráze rybníka byl využíván při výcviku ostré střelby.

Dnešní romantická zřícenina už jen vzdáleně připomíná zašlou slávu tohoto místa, stojí však za to ji chránit a dále nepoškozovat.

Dále po toku Kocáby je krásné skalnaté údolí , které bylo oblíbeným místem trampů.


Nad říčkou můžete zahlédnout překrásného ledňáčka říčního, který zde nedaleko hnízdí. Je to samotářsky žijící teritoriální pták, který se živí většinou menšími rybami, ale v malé míře se v jeho potravě vyskytuje i vodní hmyz a obojživelníci.Loví střemhlavým letem pod vodou. Hnízdí v norách, které si sám vyhloubí ve strmých březích vod. Pro její vybudování potřebuje měkkou půdu Pro své zářivé zabarvení je nazýván „létající drahokam“. Jeho početnost je rok od roku odlišná a je závislá především na průběhu zimy.

Mědihamr (Kupferhammer) i s rybníkem na říčce Kocábě byl vystavěn Mansfeldy r.1689, v rámci jejich hutního podnikání na Dobříšském panství a pronajat dvornímu mědikovci A. Hilberovi. Vznik hamru mohl souviset s činností příbramských dolů a hutí, neboť měď se tam získávala v menším množství jako vedlejší produkt při výrobě stříbra. Později byl v sousedství hamru postaven mlýn a hamr byl přeměněn na pilu. Pila zůstala v provozu do sklonku 19. století a mlýn až do r. 1931, kdy vyhořel. Místo, až doposledka nazývané Plechhamr, pak bylo opuštěno.

Mědihamry přepracovávaly hutní měď na měď kujnou a z té kovaly plechy. Z nich dále hotovily např. nádrže do vodárenských věží, kotle, pánve a trubky pro pivovary, barvírny, destilační aparatury a další potřeby pro vznikající potravinářský a chemický průmysl. V neposlední řadě dodávaly nejtrvanlivější střešní krytinu – měděný plech. Drobnější výrobky jako třeba kuchyňské nádobí, ozdobné předměty aj. dodávali měditepci z městských dílen.

Zařízení mědikoveckých hamrů se podobalo železářským hamrům. Krom pece ke zkujňování hutní mědi zde byla ještě výheň k žíhání výrobků, aby se během práce udržely tvárné. Kovalo se na hamerních bucharech, poháněných vodním kolem. Kovadla bucharů měla tvary podle pracovních úkonů, např. pro výrobu kotlů se používala kladiva s prodlouženou a zúženou údernou částí, pro výrobu desek a plechu naopak široká a plochá. Slabší plechy se hotovily tak, že se jejich listy složily na sebe a společně vykovaly, pak se i vícekrát přeložily a ve svazku znovu kováním ztenčovaly do požadované tloušťky.Tenké plechy z neželezných kovů se ve starém hutnictví nazývaly žestě. Práce mědikovců vyžadovala mimořádnou řemeslnou zručnost. Náročnost výroby některých předmětů (třeba dlouhých zakřivených tenkostěnných trubek) jen ručními nástroji si dnes už sotva dovedeme představit.